25. 2. 1948 – brutálně rozehnaný pochod asi 5 tisíc studentů za svobodu a demokracii na Pražském hradě
25. 2. 1969 – upálení Jana Zajíce na protest proti sovětské okupaci Československa, živá pochodeň č. 2.
24. 2. 2022 – ruská invaze na Ukrajinu
„Nesnáším nečinnost, ta ubíjí,“ …
….svěřil se před 54 lety mladý student Jan Zajíc kamarádovi, zatímco už se pečlivě připravoval na to, jak naváže na tragické sebeupálení Jana Palacha jako tzv. „pochodeň č. 2“. Nikým ze svých přátel si to nenechal rozmluvit a 25. února 1969 se vydal ze svého slezského rodiště do Prahy, kde svůj plánovaný čin vykonal.
„Nezlobte se na mne,“ napsal Zajíc na rozloučenou rodině těsně před svou smrtí.
„Milá paní Zajícová! Jejich duše byly krásné, plné lásky a dobroty k druhým,“, napsala paní Palachová paní Zajícové v roce 1969, po té, co se oba synové upálili.
Dnes je to 54 let od upálení Jana Zajíce, další živoucí pochodně navazující na Jana Palacha a protestující proti invazi sovětských vojsk a brutálnímu potlačení svobody a demokracie v naší zemi.
Dnes je to také 75 let od brutálního rozehnání pochodu studentů, kteří byli hned v následujících dnech vyhazováni z vysokých škol a tvrdě perzekvováni a zavíráni nastupující komunistickou diktaturou. Rozehnáni byli na rohu Nerudovo ulice a ulice Ke Hradu po té, co pochodovali z Karlova náměstí městem až na hrad, kde se chtěli setkat s prezidentem Benešem a učinit poslední pokus proti násilnému převzetí moci ve státě komunisty. Byl to také jeden z mála veřejných protestů proti nastupujícímu komunistickému režimu, zcela evidentně řízenému z Moskvy.
Mel jsem tu čest dnes jménem Ministerstva kultury České republiky položit květiny u pamětní desky Senátu právě v Nerudově ulici a uctít památku všech obětí komunistické represe. Nezapomeneme! Na shromáždění promluvila celá řada čestných hostů, v čele s předsedou Senátu, ale také velmi naléhavým projevem jednoho z posledních přeživších účastníků pochodu v roce 1948, Antonínem Kinclem.
Včera to byl také rok od brutální invaze Rusů, pohrobků Sovětského svazu, na Ukrajině. Tedy přesně stejné impérium, jaké pomáhalo ovládnout naší zemi v roce 1948 pomocí komunistickému převratu a pak znovu 1968, tehdy již přijeli s tankama, podobně jako před rokem na Ukrajinu.
Byl to rok ničení, byl to rok utrpení a bolesti, ale i víry a naděje – prohlásil včera prezident Zelenskij. Není co dodat.
Dalo by se psát mnoho, mnoho bylo včera napsáno a ještě bude. Statisíce lidí však už nenapíšou nic. Boj za svobodu a demokracii nekončí, uzurpátoři se stále budou snažit ovládnout náš svět, je třeba jim neustále ukazovat stopku.
Odvaha vždy převládne nad apatií, jen to někdy trvá, zaznělo také dnes…