(soukromá úvaha k obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v roce 2020)
V sobotu 15. 8. 2020 posvětí římskokatolický arcibiskup Dominik Duka na Staroměstském náměstí imitaci Mariánského sloupu, strženého v roce 1918 – pár dní po vzniku první republiky. Sám jeho obnovu vykládá jako akt smíření, což však většina ostatních církví v ČR zásadně odmítá. Naopak – nejnovější pozvánka katolické sportovní organizace Orel a také pamětní listina, která má být kardinálem do sloupu při svěcení umístěna, dávají za pravdu těm, kteří obnovu od začátku chápali jako jednostranný akt katolického triumfalismu, tedy i připomenutí tvrdé pobělohorské rekatolizace českých zemí. Proti obnově sloupu protestuje též celá řada historiků a dlouhou dobu koluje také petice podepsaná mnohými významnými osobnostmi.
Kdo je tady vlastně ďábel ?!
Osobně se netajím tím, že jsem křesťanského vyznání. I proto, že se to o mně ví, se v poslední době množí od mých přátel a známých otázky, jak se na to jako křesťan dívám. Původně jsem si myslel, že se spokojím s tichým soukromým protestem, že přátelům soukromě odpovím a vysvětlím své postoje. Také proto, že obnova sloupu prošla demokratickým hlasováním zastupitelstva Prahy, byť se skřípěním zubů některých z nás, je nutné to respektovat. Také jsem, asi naivně, předpokládal dobrou křesťanskou vůli těch, kteří obnovu prosazovali. Myslel jsem si, že jim asi skutečně jde o smíření, nikoli o triumf a rozdělování. Nakonec, sám také chovám úctu k Panně Marii, Bohorodici, jejíž symbolika mi nijak nevadí, ba právě naopak. Ale k napsání tohoto článku a opuštění mého tichého protestu mě donutila výše zmíněná pozvánka organizace Orel, tedy sportovní katolické organizace, která agresivním způsobem šikuje své řady a v sobotu 15. 8 nastoupí. Z pozvánky cituji: :
“Vítězkyně nad ďáblem i jeho pyšnými lidskými přisluhovači, stůj při svých milých Češích!”
Dále text pokračuje:
“Obnovou Mariánského sloupu je odčiněna pohana, které se někteří nevěrní a pobloudilí předkové dopustili r. 1918 vůči vždy ctěné Ochránkyni českého národa! Buď chvála Pánu Bohu za nápravu bezbožecké křivdy minulosti!”
Tohle mě vyloženě uráží: zneužívat Pannu Marii k těmto výkřikům a laciným heslům, připomínajícím temnou stránku sloupu postaveného v 17. století. Tedy stránku vnímaného triumfalismu a počátku rekatolizace českých zemí, vyhánění a vraždění těch, kteří nesouhlasili. Takto si skutečné smíření opravdu nepředstavuji. Také ikonografická symbolika sloupu, kterou připomínají mj. také výše zmínění historici, hovoří jasně – oslavovala úplné zničení “protestantských kacířů”, kteří jsou na sloupu ztvárněni jako ďáblové a hadi.. Místo toho, aby se moderní římskokatolická církev všemi prostředky snažila uvést tyto symboly do kontextu a snažit se je v moderní době reflektovat a vysvětlit, přilévá olej do ohně nenávisti, netolerance, nepřátelství a rozdělování společnosti a na tyto symboly vyloženě poukazuje a znovu je oživuje, nebo to přinejmenším toleruje ve své organizaci Orel.
Nedávno jsme oslavovali stoleté výročí vzniku ČSR. Pro mladou Československou republiku se od prvních dní její existence staly typickými dvě věci: hledání vlastní identity a oprošťování se ode všeho, co připomínalo Rakousko-Uhersko. Pravda, recipovala rakouské právo, ale brzy započala přípravy vlastní rekodifikace (něco se uskutečnilo, něco se táhlo tak dlouho, až to pohřbil Mnichov). Prvorepulikové hledání identity bylo barvité: někdo se inspiroval předbělohorským obdobím, další dobou před nástupem Habsburků na český trůn, jiní Přemyslovci, ještě jiníslovanskou Velkou Moravou. Prostupovalo to všechny oblasti společenského života, ať již šlo o vzdělání, kulturu, či náboženství – na jedné straně byla např. obnovena Pravoslavná církev (navazující na misii tzv. apoštolů Slovanů Cyrila a Metoděje), na straně druhé vznikla mnohem masivnější církev Husitská, silně se odkazující k protestantské tradici. Lidé hledali alternativy katolicismu, který pro mnohé symbolizoval svrženou rakouskou nadvládu. Málokdo hledal identitu v habsburské monarchii, a pokud ano, tak to po někdejší monarchii tesknící spoluobčané většinou veřejně neventilovali.
T.G.Masaryk: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem sám tomu rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.„
Bouralo se a stavělo. Strhávalo se a vztyčovalo. Byly zlikvidovány téměř všechny upomínky na Rakousko-Uhersko – především sochy panovníků a významných politických či vojenských osobností říše. Něco bylo možná krátkozraké, něco ne, ale taková byla realitanašich předků, naší republiky. Bourání soch je neodmyslitelnou součástí dějin (odkaz je na můj dřívější článek k tématu na blogu). Nejenom sochy samotné, ale i jejích bourání k dějinám patří, zde to platí dvojnásob.
Nedávno jsme oslavovali stoleté výročí vzniku ČSR. Nyní, o necelé dva roky později, máme na Staroměstském náměstí kopii v roce 1918 strženého Mariánského sloupu, k němužteď římští katolíci v čele s kardinálem Dukou zvou „mariánské rytíře“ (jak sami sebe nazývají katoličtí Orlové) a chtějí slavit svůj triumf. I v dalších částech Prahy se hledání národní identity trochu zastavuje: atímco na Praze 6 se bude stavět betonová „kuželka“ – mohutný pomník Marie Terezie, v Praze 1 se objevují zcelá vážně myšlené plány na obnovu sochu maršála Radeckého na Malostranském náměstí.
Je toto skutečně cesta, kterou bychom měli jít? Mohlo by se zdát, že po 102 letech stále intenzivněji osekáváme vlastní svébytné prvorepublikové kořeny. Není to absurdní? Místo vlastních hrdinů svobodné doby, nebo i např. mezinárodních osobností, které se zasloužily o svobodu a demokracii, jichžmáme v nedávné i dávné historii určitě dostatek, stavíme sochy a obnovujeme symboly připomínající zašlou a velmi nesvobodnou minulost.
Pozor na symboly a výklad dějin
Od moudrých pionýrských úvah typu „za Rakouska-Uherska nebylo všechno špatně“ není zase tak daleko k ještě moudřejším „za normalizace bylo leccos dobré”. Tak doufám, že časem nezačneme stavět pomníky Brežněvovi s Husákem, vždyť přeci se za nich budovalo, školství fungovalo a nebylo tak zle, no ne? Zatím jsme sice momentálně „jen” narazili do sloupu, dál už by to byl pád do propasti marasmu – ale daleko k tomu už skutečně nemáme. Ovšem nutno říci, že za Rakouska-Uherska opravdu nebylo všechno špatně, ale také se zavíralo a trestem smrti se trestaly politické přečiny proti vládnoucí monarchii.
Stavět v 21. stol. v našem hlavním městě pomníky rakouským absolutistickým panovníkům a obnovovat symboly někdejší katolické hegemonie v podobě Mariánského sloupu je prostě úkrok stranou, který opět prohloubí příkopy ve společnosti, už tak dost rozdělené. O příkopech mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi ani nemluvně. Nic z toho tady už nemá co dělat, do dnešní doby to nepatří. Člověk se nemůže pyšnit a hrdě se hlásit k odkazu první republiky a zároveň stavěním sloupů a pomníků velebit dobu útlaku a nesvobody. Co by na to řekli naši předkové – zakladatelé ČSR? Já osobně jsem hrdý na to, že jsme součástí Evropy, moderní Evropy, které byla první republika významnou součástí a pomáhala ji formovat. Nikoliv Evropy absolutistické, ale Evropy rozmanité a svobodné.
